Historie města

Vznik města sahá do doby tzv. vnitřní kolonizace probíhající od 2. poloviny 12. století. V pamětní knize bývalého vilémovského kláštera byla jako jeho majetek uváděna Světlá již roku 1207. Obdobím rozkvětu se pro Světlou doba následující po husitských válkách, kdy město získali Trčkové z Lípy. Tento rod vládl celému střednímu Posázaví až do roku 1634, kdy mu bylo panství zkonfiskováno. Světlá se pak postupně dostala do rukou řady katolických, většinou německých šlechticů. V 18. století zasáhl Světelsko čilý hospodářský ruch. Světlá je městem skla a kamene. Symbol těchto odvětví je ztvárněn v pomníku, který od roku 1992 stojí na zdejším náměstí. Počátek sklářství na Světelsku byl v 17. století umožněn velkou plochou zdravých lesů. Ve sklářských hutích se topilo převážně dřevěným uhlím, které se vyrábělo především z buků. Ruku v ruce s výrobou skla šlo i jeho zušlechťování, leštění a broušení. Na Světelsku bylo množství drobných skláren, z nichž největší – josefodolská – byla přestavěna v roce 1861 z bývalé papírny. V roce 1967 se začalo s budováním nové velké sklárny. Vedle tradiční ruční výroby zde byla také automatická výroba nápojového skla hladkého i zušlechtěného broušením. Téměř dvě stě let se ve Světlé brousily polodrahokamy, hlavně české granáty, ale mezi dvěma světovými válkami toto průmyslové odvětví zaniklo. Dalším významným odvětvím je těžba žuly a její zpracování, přestože je mnohem mladšího data než sklářství. Největším lomem v této oblasti je Horka, z jejíž žuly jsou mj. obklady fasád některých významných staveb v Praze i jinde.

Osobnosti Světelska

**********

Jaroslav Hašek

spisovatel

* 30. dubna 1883 Praha , † 3. ledna 1923 Lipnice nad Sázavou

Narodil se v rodině gymnaziálního profesora v domě ve Školské ulici. Stal se učněm v drogerii, ale odtamtud byl vyhozen a vzdělání nakonec dokončil na obchodní akademii. Se svou matkou a sourozenci žil ve stálé chudobě, na čas se sblížil s českým anarchistickým hnutím a nakonec dal přednost tuláctví, bohémskému životu a dráze svobodného spisovatele. Během první světové války narukoval na haličskou frontu, kde přešel k československým legiím, ale posléze na stranu Rudé armády. Z Ruska se vrátil v roce 1920, jeho spolupráce s bolševiky však v Praze vzbuzovala nedůvěru a pomluvy. Znechucený Hašek odjel do domku v Lipnici, aby tam dokončil svůj román o Švejkovi. Nemoc a smrt však byly rychlejší, Hašek zemřel uprostřed práce po Novém roce 1923.

Napsal množství povídek, jejichž nejsilnějšími stránkami byly od počátku humor a ironie. Otiskoval je v různých časopisech a vyjadřoval v nich svůj anarchistický postoj k světu i lidem, později se zaměřil spíše na všední městskou realitu a její sociální problémy. Jeho hlavním dílem, které jej proslavilo po celém světě, jsou ovšem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. V centru románu stojí postava zdánlivě prostoduchého vojáka Švejka, který se z kterékoli nesnáze dostane díky své neobyčejné výmluvnosti. Je typem lidového chytráka, který se tváří jako blbec a přitom si zachovává zdravý rozum, nic mu není svaté a do všeho se strefuje.

Na nádražní budově ve Světlé nad Sázavou byla zásluhou Komitétu pro oživení památky Jaroslava Haška na Světelsku umístěna v roce 2008 pamětní deska připomínající Haškův příjezd s malířem Panuškou dne 28. 8. 1921.

**********

MUDr. Karel Hradecký

lékař, voják a odbojář

* 16. 10. 1904 Světlá nad Sázavou, † 7. 9. 1943 Plötzensee

Narodil se v domku čp. 191 v Dolní ulici jako nejmladší z jedenácti dětí řezníka Aloise Hradeckého. Po absolvování německobrodského gymnázia vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze. Krátce po promoci nastoupil prezenční vojenskou službu u 28. pěšího pluku v Praze, absolvoval školu pro důstojníky zdravotní služby v záloze a rozhodl se zůstat v armádě. Jako nadporučík přišel v září 1933 do divizní nemocnice na Karlově náměstí v Praze, o pět let později už jako kapitán a později štábní kapitán se stal primářem interního oddělení vojenské nemocnice na Pohořelci a pak ve Strašnicích. S koncem Československa byla rozpuštěna i armáda a MUDr. Hradecký již jako civilista odešel do Strakonic, kde byl 6. června 1939 jmenován primářem interny.

Nebyl však jenom lékař a křesťan, ale také voják a vlastenec, proto neodmítl v době okupace pomoc českému odboji. Od jara 1941 společně s četnickým nadporučíkem Felixem Peřkou a katolickým knězem P. Josefem Jílkem pomohli mnoha skrývajícím se odbojářům a vybavili je falešnými dokumenty. V srpnu 1942 byli gestapem odhaleni, npor. Peřka se zastřelil, P. Jílek byl popraven a MUDr. Hradecký vězněn v Plzni-Borech a pak v Berlíně. V březnu 1943 byl odsouzen k deseti letům káznice, ale vrchní říšský zástupce se proti rozsudku odvolal a v srpnu 1943 proběhl druhý proces. Tentokrát byl ortel krutý – trest smrti. Poslední dny svého života strávil MUDr. Hradecký v berlínské věznici Plötzensee, která byla na začátku září zasažena spojeneckým bombardováním, a tak byli odsouzenci k smrti urychleně v noci ze 7. na 8. září popraveni.

Po porážce nacistického Německa byl MUDr. Karel Hradecký in memoriam povýšen na podplukovníka a vyznamenán válečným křížem. Ani jeho rodné město na něj nezapomnělo – dne 2. listopadu 1947 byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.

**********

Václav Hradecký

akademický malíř

* 21. 10. 1867 Světlá nad Sázavou, † 14. 6. 1940 Domažlice

Narodil se jako nejstarší syn z šesti dětí v rodině obchodníka a prvního městského radního Josefa Hradeckého, který měl na náměstí dům čp. 22. V letech 1887–1888 vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Praze u profesora Františka Ženíška a Akademii výtvarných umění u profesorů Františka Sequense (v letech 1888–1893) a Václava Brožíka (v letech 1893–1897). S úspěchem obeslal světové výstavy v USA, v roce 1893 v Chicagu a roku 1896 ve Philadelphii, kde měl jeho obraz Výjev ze selských bojů značný úspěch.

V roce 1901 odešel jako mladý, anarchisticky smýšlející radikál do svobodomyslné Paříže, kde se přátelil s Františkem Kupkou a dalšími českými malíři působícími v té době ve Francii – Rudolfem Plačkem, Ludvíkem Strimplem, Janem Dědinou a Vojtěchem Preissigem. V letech 1902–1905 přispíval ilustracemi do satirického časopisu Ľ Assiette au Beurre a výrazně se tak zapsal do dějin politické satirické kresby.

Po návratu do Prahy žil a tvořil v ateliéru na Národní třídě, stranil se však publicity a veřejného života. Středem jeho výtvarného zájmu byly významné momenty z české historie, zejména období pobělohorské. Podzim svého života strávil u své sestry v Domažlicích, kde také zemřel. Pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze. Řada jeho děl a archiválií je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze jako součást fondů Karáskovy galerie.

**********

Jaroslav Janouch

učitel a spisovatel

* 22. 10. 1903 Světlá nad Sázavou, † 7. 9. 1970 Praha

Pokračoval ve šlépějích svého otce Františka, učitele na zdejší měšťanské škole, který pod pseudonymem Jaroslav Choltický přispíval humoristickými povídkami do řady časopisů, novin a kalendářů. Jaroslav Janouch působil na obecních školách v Ledči a ve Světlé a od roku 1930 v Praze, svoje první literární pokusy publikoval v různých časopisech a denících. Pro jeho literární orientaci bylo důležité setkání s vydavatelem Josefem Floriánem ze Staré Říše. Z polské literatury přeložil díla Zofie Kossakové, především rozsáhlou epopej Křižáci, dále Jerzy Andrzejewského, Wandy Wasilewské, Hany Malewské a především Křižáky Henryka Sienkiewicze.

Za války se soustředil na dětskou literaturu, jeho nejúspěšnější knihou pro mládež je Pro čest a slávu o dobývání Brna Švédy za třicetileté války. Následují Pohádka za pohádkou, překlad a úprava knihy Kozácká pomsta a dobrodružné knihy Zajatci džungle a Zpěv z pralesa. Za svého působení v nakladatelství Vyšehrad připravil do tisku asi třicet knih a vydal vlastní knihu U Toledské brány o hrdinném životě španělského rytíře Cida v boji proti Maurům. V roce 1946 odešel ze školství a stal se šéfredaktorem v nakladatelství Atlas. Přeložil a upravil knihy Charlese Dickense Oliver Twist a Frederyka Marryata Miloslav Vlnovský aneb Zkáza lodi Pacifik, ale nejistá situace po roce 1948 jej donutila, aby se do školství vrátil. Nadále překládal z polštiny, ale na vlastní tvorbu již nenacházel čas. V roce 1957 mu vyšel přepracovaný výbor pohádek Ve stínu jabloně a o deset let později napsal podle vzpomínek českého námořníka F. Doležala knihu Plachty nad oceánem o dobrodružné plavbě na rakousko-uherské lodi před první světovou válkou.

**********

Alois Jelen

skladatel a sbormistr

 * 11. 5 1801 Světlá nad Sázavou, † 15. 10 1857 Chvaly u Prahy

Narodil se v domě čp. 100, bývalém špitále u mostu přes Sázavu. Základy hudebního vzdělání získal v ranném mládí od svého otce – učitele a již jako devítiletý byl vokalistou v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Později přešel jako tenorista do Týnského chrámu a chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Po vystudování gymnázia se stal úředníkem pražského gubernia, kde vynikl jako spolehlivý znalec starých českých listin. Spojovalo jej hluboké přátelství s Františkem Škroupem, tvůrcem české národní hymny, spolu s ním a mnoha jinými vlastenci utvořili obrozeneckou skupinu, která od roku 1823 soustavně provozovala opery německých a italských skladatelů v českém jazyce. Stal se spoluaktérem české premiéry Weberova Čarostřelce na scéně Stavovského divadla v roce 1824, kde zpíval hlavní postavu mysliveckého mládence Liborina. Založil Žofínskou akademii, které v letech 1840 až 1844 věnoval svoje nejlepší síly jako sbormistr i dirigent. Jeho zásluhou byla 18. března 1842 v Praze poprvé uvedena Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena.

Dílo Aloise Jelena čítá množství sborových a sólových písní. Některé z nich zlidověly, zvláště smutná a dojemná píseň Vystěhovanec, známá spíše pod názvem Zasviť mi ty slunko zlaté, kterou napsal na text Karla Drahotína Maria barona Villaniho. Vydal České původní písně, dva sešity po deseti písních. Byl členem Pěveckého kvarteta a napsal mužské sbory České původní sbory, z nichž některé měly velký ohlas.

V roce 1848, po porážce revoluce, byl zvolen poslancem říšského sněmu a byl přítomen jeho jednání v Kroměříži při hlasování o zrušení roboty. V roce 1849 se stal archivářem ministerstva vnitra ve Vídni, ale často navštěvoval Prahu a své rodné Čechy. Pamětní desku (s chybně uvedeným rokem narození) mu ve Světlé nad Sázavou odhalil ochotnický spolek Sázavan roku 1933.

**********

František Antonín Jelínek

akademický malíř

* 8. 3. 1890 Praha, † 26. 2. 1977 Světlá nad Sázavou

Narodil se v Praze a již v šesti letech udivoval své okolí výtvarným projevem. Vystudoval akademii u Hanuše Schwaigera, což se odrazilo v jeho celoživotním díle – osvojil si dokonalou znalost malířských technik starých mistrů, smysl pro barevnou harmonii, světlo a cit pro kompozici. Po absolvování akademie odjel na pozvání do Černé Hory, současně obdržel Hlávkovo stipendium na jednoroční studijní pobyt do Itálie, kde navštívil Miláno, Florencii a Řím, byl též v Neapoli a na ostrově Capri.

S Posázavím se poprvé setkal ještě jako student akademie, když o prázdninách jezdil malovat do Zahrádky u Ledče nad Sázavou. V roce 1921 odjel do Království Srbů, Chorvátů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), o rok později cestoval po Německu a Rakousku. V roce 1922 si na pozemku nedaleko Kochánova, uprostřed lesů nad řekou Sázavou, postavil letní domek a později velkou vilu s ateliérem a krásnou zahradou. Zpočátku střídavě pobýval v Praze a v Kochánově, ale s přibývajícím věkem navštěvoval Prahu už jen na pár dnů v roce.

V letech 1920–1939 namaloval více než 1 150 obrazů, převážně figurálních, po druhé světové válce maloval ve Světlé, na Lipnici, krajinu kolem Melechova a řeku Sázavu mezi Světlou a Smrčnou. Maloval také květinová zátiší – ať již ve váze nebo přímo na záhonu, jimiž jeho zahrada překypovala. Koncem 60. let minulého století maloval kolekci temper staré Světlé a na objednávku tehdejšího MěNV zhotovil kopii obrazu Světlé od Antonína Mánesa. U příležitosti 70. narozenin byl jmenován čestným občanem města a vedl zde též malířskou školu, kterou navštěvovali talentovaní malíři-amatéři ze Světlé a okolí.

Zemřel ve věku nedožitých 88 let, pohřben je rodinné hrobce v Praze na Olšanech.

**********

Jiří Jun

grafik a kreslíř

 * 10. 1. 1942 Světlá nad Sázavou

Vystudoval obor propagační grafika a výtvarnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a určitou dobu pracoval jako propagační grafik v n. p. BOPO v Třebíči. V roce 1969 se přestěhoval do Chodova na Karlovarsku a do roku 2000 pracoval jako propagační výtvarník v kombinátu ve Vřesové. V Chodově žije dodnes.

První jeho kresby, spíše iluzivní povahy, vznikaly pod vlivem Jana Zrzavého, kterého v Okrouhlici navštěvoval. Ke konci 60. let se však jeho rukopis značně proměnil a stal se nezaměnitelným. Je charakteristický hustou sítí jemných čar tvořených perem a tuší, kde je významným prvkem intenzita textury. Od 90. let se myšlenkový svět jeho prací posouvá do jiné roviny, ubývá určitosti a konkrétnost lyrických námětů se proměňuje v abstraktní mnohoznačnou zpověď. Opouští barvu a své dílo zakládá na nesmírně pečlivě provedených kresbách s bohatou černobílou škálou a systematicky vytváří své nesmírně pracné kresby založené na hře světla a stínu. Osm až dvanáct hodin denně (!) kreslí po dva až tři měsíce (!) vrstvením statisíců drobných čar perem a tuší tvary, kterými prostupuje světelná energie, paprsek či jasný bod. Někdy jsou to díla téměř náboženského významu, jindy spíš meditace nad mezilidskými vztahy a nad základními otázkami výtvarného umění. Představu o povaze jeho tvorby si lze udělat už z pouhých názvů kreseb: Modlitba, Den sváteční, Nositelé pravdy, Rekonstrukce vztahů, Neklid, Setkání, Vzdáleně blízcí, Postupná ztráta identity, Hostem svého bytí, Erupce, Triangulace, Hledání hmoty.

Pravidelně vystavuje od roku 1979, v zahraničí se zúčastnil mnoha výstav společných. Svými díly je zastoupen ve sbírkách několika galerií a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Na mezinárodních bienále kresby v Plzni získal Jiří Jun již třikrát Short list (Ocenění nejvyšší kvality).

**********

Zdeněk Matěj Kuděj

spisovatel a překladatel

* 24. 11. 1881 Hořice (v Podkrkonoší), † 8. 8. 1955 Litomyšl

Studia na gymnáziu v Praze a Příbrami ukončil předčasně, začal pracovat jako lékárnický praktikant v Pacově a v Sadské a pak prodělal život opravdu „pestrý jako americká vlajka“, jak říkal. V roce 1903 se z toulek po Německu dostal až do USA, kde se živil nejrůznějšími příležitostnými pracemi, jako dělník, laborant, umývač nádobí, farmář, plavčík, kovboj, zlatokop a podobně, značnou část USA a Kanady prošel a projel jako tramp. Jako dělník na lodi vezoucí dobytek do Evropy se v roce 1909 vrátil do vlasti. Pracoval v Praze jako zednický přidavač a své americké zážitky začal literárně zpracovávat. Stal se dopisovatelem několika novin a záhy se zařadil mezi předválečné pražské bohémy Jaroslava Haška, E. A. Longena, F. Sauera apod. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska, v Kyjevě byl carskou policií zatčen a po půlroční vyšetřovací vazbě vypovězen ze země. V roce 1913 úspěšně debutoval souborem amerických črt Bídné dny, v příštím roce následovaly „vězeňské“ prózy z Ruska Hostem u báťušky cara, a pak v rychlém sledu další povídkové sbírky, později spojené v knize Mezi dvěma oceány. Základem jeho povídek byl vždy autentický záznam prožitých příhod ať již jeho vlastních nebo jeho přátel a známých. S Jaroslavem Haškem podnikal cesty po Čechách, první na Berounsko, Křivoklátsko a Plzeňsko, druhou do Posázaví, později zpracované ve vzpomínkových humoristických prózách Ve dvou se to lépe táhne a Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře.

Ve 20. letech prožil několik roků na Podkarpatské Rusi, nejvíce si však oblíbil Českomoravskou vysočinu, zejména kraj kolem Lipnice a Ledče n. S., kde žil také během německé okupace a v poválečných letech. Napsal na čtyřicet knih, ale ještě více jich přeložil (z ruštiny a angličtiny). Z našeho nejbližšího okolí pocházejí jeho posmrtně vydané drobné prózy Safijánská zima a Zlý dědek z Vysočiny.

V roce 1952 se odstěhoval do Litomyšle, kde o tři roky později zemřel.

**********

Blanka Matragi

módní návrhářka

 * 20. 2. 1953 Světlá nad Sázavou

Narodila se jako Blanka Kyselová v domě čp. 18 v rodině brusiče skla jako prostřední ze tří dcer. V roce 1968 nastoupila na Odbornou sklářskou školu ve Světlé nad Sázavou a vyučila se brusičkou skla. Poté vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a následně obor oděvní výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Již během studia zaznamenala úspěchy – v roce 1976 vyhrála v celostátní soutěži Módní tvůrce Českého rozhlasu a časopisu Mladý svět a stala se tak jednou z nejznámějších módních návrhářek u nás. Roku 1978 vyhrála návrh kolekce pro Letní olympijské hry v Moskvě.

V roce 1979 se provdala za Makrama Matragiho, libanonského absolventa stavební fakulty ČVUT v Praze, a přestěhovala se s ním do Libanonu. Zde ušila svatební šaty, které sklidily obrovský úspěch.

V roce 1982 otevřela v hlavní bejrútské třídě Hamra salón Blanka Haute Couture. Navrhuje modely pro vybrané členy vysoké společnosti v zemích Perského zálivu, a v poslední době i pro výjimečnou klientelu v Čechách. Díky zákaznicím z královských rodů se jako jediná cizinka a Evropanka dostává do exkluzivního, veřejnosti zcela uzavřeného světa tamních paláců.

Dne 3. 1. 2000 jí zastupitelstvo města udělilo titul Čestný občan města Světlá nad Sázavou za trvalý a vřelý vztah ke své vlasti a svému rodnému městu, na které nikdy nezapomíná a jehož jméno vždy připomíná a propaguje, a za světovou proslulost a úspěchy v oblasti dámské módy a výtvarnictví.

V roce 2002 obdržela cenu Salvátora Dalí v Praze a o rok později dostala titul Významná česká žena ve světě. Pořádá exkluzivní přehlídky nejenom v Libanonu, ale i v Praze a jinde po světě. Před několika lety také otevřela svůj vlastní butik v Praze U Prašné brány.

Obraz života této pracovité, ambiciózní a neuvěřitelně kreativní umělkyně naleznou zájemci v jejích biografiích Blanka Matragi (Nakladatelství Lidové noviny, 2006) a Jedu dál (2011).

**********

Jaroslav Panuška

akademický malíř

* 3. 3. 1872 Hořovice, † 1. 8. 1958 Světlá nad Sázavou

Není sice místním rodákem, ale ve 20. letech minulého století zakotvil na Vysočině a zůstal jí věrný až do své smrti. Ještě před tím, než se zde trvale usadil, zajížděl do Lipnice nad Sázavou, kde mu učarovala dominanta tamějšího hradu, jejíž podobu mnohokrát zachytil v nejrůznějších proměnách. V roce 1923 si dal v Kochánově u Světlé nad Sázavou postavit podle švýcarského vzoru dřevěné stavení srubového typu, kde od té doby trvale žil. Vedle stavení stojí dodnes prastarý dub, který se stal častým námětem jeho obrazů. Dnes je nazýván Panuškův dub a je chráněnou přírodní památkou. Častým hostem v kochánovském srubu byl jeho přítel, spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj.

Od roku 1880 žili Panuškovi v Praze. Jaroslav studoval na gymnáziu na Malé Straně a již tehdy se projevily jeho kreslířské nadání a obrazotvornost. V roce 1889 nastoupil na Akademii výtvarných umění, studoval u Maxe Pirnera a později u Julia Mařáka. Po odchodu z akademie maloval portréty rázovitých postaviček pražského života a pohádkové bytosti, jako vodníky, strašidla, upíry a duchy. V následujícím období to byla umělecká zobrazení krajin a dějů dávno minulých, ve zralém věku často jezdil na Balkán, kde maloval impresionisticky pojaté obrazy mořského pobřeží. V roce 1926 se usadil v Kochánově, středem jeho výtvarného zájmu se stal hrad Lipnice a posázavská krajina. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Jednoty výtvarných umělců. Zemřel po delší nemoci ve věku 86 let, pochován je na hřbitově ve Světlé nad Sázavou. Malířské tvorbě se věnovali i Panuškovi synové Jaroslav a Vladislav.

Jaroslav Panuška byl ten, kdo přivedl na Lipnici spisovatele Jaroslava Haška, s nímž se seznámil prostřednictvím společného přítele Josefa Lady.

**********

Josef Saska

akademický malíř a grafik

 * 31. 7. 1949 Světlá nad Sázavou

Rané umělecké zkušenosti sbíral v letech 1960–1964 ve výtvarném kroužku havlíčkobrodského malíře Jana Jůzla. Po absolvování Střední odborné školy výtvarné v Praze (1968), Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka (1974) a následující aspirantuře tamtéž (1979) se rozjel na studijní pobyty do zahraničí, do Gruzie, Itálie (Řím a Florencie), Francie a Finska.

Od samého počátku rozvíjel svůj zájem souběžně o krajinu, portrét, figuru, zátiší a další žánry. Jeho sepětí s domovem a každodenním životem, prostými věcmi a lidmi prokazuje návaznost s pokrokovou tradicí výtvarné minulosti, zejména pak s tvorbou Umělecké besedy a Skupiny 42. Zároveň je však svým pojetím současné a moderní, hledající a objevující nové cesty v umění. Tvoří v souzvuku dvou uměleckých disciplín – malby a grafiky, používá rozmanité výrazové prostředky, vystihuje vzruch a pohybové napětí děje (např. Pouť ve Světlé).

V pražském ateliéru se věnuje převážně grafické tvorbě, zatímco ateliér na rodné Vysočině mu umožňuje bezprostřední inspirativní kontakt s krajinou. Vznikají tak malířské cykly, které selektivně převádí do grafiky, oprošťuje se od detailů a zjednodušuje formu.

Kromě volné tvorby zasahuje Saskova práce i do architektonického interiéru, oblasti užité grafiky, ilustrace a tvorby poštovních známek.

Uspořádal na šedesát výstav doma i v cizině, ve Světlé nad Sázavou vystavoval v roce 2004 v Galerii Na Půdě a v roce 2009 na zámku v Rytířském sále.

Josef Saska je členem Sdružení českých umělců – grafiků Hollar, žije v Praze a v Nové Vsi u Světlé nad Sázavou.

**********

Bohumil Vlček

řezbář a akademický sochař

* 8. 11. 1862 Světlá nad Sázavou, † 16. prosince 1928 Světlá nad Sázavou

Učil se soustružníkem, ale hnán touhou k vyšším metám začal studovat nejen na vídeňské Akademii sochařský portrét, ale také na odborné škole pro dřevořezbu v Bolzanu a na pražské UMPRUM. Byl členem SVU Mánes (1889–1900), poprvé na sebe upozornil na pražské Národopisné výstavě v roce 1905 jak pracemi řezbářskými a sochařskými, tak podobiznami a národopisnými typy ze Slovenska. Tvořil převážně ve svém břevnovském ateliéru, ale velmi často cestoval.

V Pardubicích vytvořil na objednávku radních plastický reliéf na Zelené bráně, představující vznik městského znaku a později ozdobil tamější Městské divadlo reliéfy předních českých operních skladatelů a dramatiků. Zabýval se i restaurováním památek a pro pražský Karlův most vytvořil kopii Braunova sousoší Sen sv. Luitgardy. V Pantheonu Národního muzea v Praze jsou mezi 42 bronzovými bystami českých velikánů jeho dílem bysty Ctibora Tovačovského z Cimburka, Karla Škréty, Václava Vavřince Reinera, Antonína Jaroslava Puchmajera, Karla Jaromíra Erbena, Daniela Adama z Veleslavína a Jana Kollára, mezi 17 bystami kolem schodištní dvorany je jeho dílem bysta českého vlastence a sběratele Josefa Kocha-Kaňky. Ve foyer Národního divadla jsou pod lunetami Mikoláše Alše Vlčkovy bronzové bysty Františka Kolára, Zdeňka Fibicha a Jiřího Lva.

Vytvořil také sochařské podobizny Ignáta Herrmanna, Karoliny Světlé (v sadech na Karlově náměstí v Praze), Adolfa Heyduka, Mikoláše Alše, Bohdana Kaminského, JUDr. Albína Bráfa a dalších.

Od roku 1926 žil Bohumil Vlček ve Světlé n. S. v domku nedaleko starého hřbitova. Pro místní sokolovnu zhotovil do průčelí sochu sokola a reliéfy Tyrše a Fügnera.